Mt 6, 1 – 4 (1. čtení: Mt 5, 13 – 16. 20)
Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
I.
Ježíšovo „Kázání na hoře“ hovoří o praxi křesťanů, která se má projevovat „hojnější spravedlností“. V páté kapitole zazní jasná slova: ta praxe křesťanů má být vidět! Má se dát pocítit. Má zářit jako město na hoře, jako svítidlo v temné místnosti. Kristovi následovníci mají být solí země, světlem světa.
V kapitole šesté najednou jako by si Ježíš odporoval. Skutky spravedlnosti, doslova skutky milosrdenství, skutky dobročinnosti se nemají dávat na odiv. Tento zdánlivý rozpor nás vede k promyšlení zvláštnosti, paradoxnosti křesťanského života. Ale také k připomenutí si zvláštnosti Boha, v nějž jako křesťané a křesťanky věříme, v nějž se věřit pokoušíme.
II.
Křesťanský život a jeho praxe,se má projevovat: ve všech oblastech života, v jednání, myšlení i hovoření,. Má zasahovat a proměňovat životy jednotlivců, život církve i život společnosti. V ideálním případě má být odkazem k Tomu, od něhož křesťanský život vyvěrá: k trojjedinému Bohu. V ideálním případě to má být tak, že křesťanská praxe má u u všech, jak u věřících tak u nevěřících vést k tomu aby vzdali slávu nebeskému Otci. U jedněch se víra prohloubí, u druhých probudí.
Realita je však často složitější. Jednáme, jak dovedeme, často s upřímnou touhou, a nic. Myslíme si, že svítíme, že solíme, ovšem žádný efekt.
Jedním z vysvětlení, pro „to nefunguje“, může být, že křesťanské skutky spravedlnosti možná svítí, ale jaksi „divně“. „Divně“ znamená: skutky spravedlnosti nebyly vykonány kvůli spravedlnosti samé, kvůli božímu království, kvůli těm druhým, ale kvůli vlastní slávě. Kvůli potlesku. Byly vykonány „před lidmi“, „lidem na odiv“, kvůli slávě těch, kdo tyto skutky činí. Kvůli osobnímu či kolektivnímu zviditelnění, propagaci dobro činících.
S oním „být lidem na odiv“ je to složitější. My lidé potřebujeme, v jistém smyslu, dávat na odiv cokoliv, co děláme. Jednak každé jednání má nějaký reálný dopad, byť není ihned vidět. Jednak však proto, že každé jednání, zvláště to, v němž chceme konat dobro, potřebuje nějakou reakci. Zpětnou vazbu. Chcete-li: hodnocení. My lidé jsme v životě na hodnocení, nebo také uznání odkázáni. Nejen v profesním životě, ale vůbec v celé naší existenci. Potřebujeme pro náš zdařilý život pozitivní ujištění o smyslu toho, co činíme. Odtud také čerpáme pozitivní ujištění o hodnotě vlastní osoby. Tak tomu je.
Ale křesťanská víra nemůže jinak než vyznat: jen uznání od druhých lidí, ať těch nejbližších, či od společnosti, nestačí. Jen lidské uznávání je vždy podmíněné. Aby lidé sebe navzájem uznávali jako lidé, jako Boží stvoření, musí v tom lidském uznávání a hodnocení našich činů být přítomen Bůh. Musí být to lidské uznávání a hodnocení neseno vírou, vědomím, že jsem uznán Bohem. Nezávisle na tom, co jsem v životě dokázal či zvoral, v jaké společenské skupině se pohybuji.
Čerpat uznání vlastní osoby jen od lidí, a nikoliv také (ano především) od Boha. Můžeme z osobního i společenského života uvádět mnohé příklady, jak si to lidé zařídili a zařizují, že čerpají osobní hodnotu ze svých skutků a z jejich pozitivního přijetí druhými. Nejviditelnější jsou tzv. celebrity, herci, sportovci, ale i vědci, politici atd.
Ale takové jednostranné zakládání si vlastní hodnoty na lidském hodnocení není věc jen lidí takzvaně ze světa. To je samozřejmě věc i Božího lidu, lidí církve, pouhou milostí ospravedlněných hříšnic a hříšníků. Těch, kteří vědí, či mají vědět, na kom je třeba si nejprve zakládat.
III.
Právě v těch Ježíšových slovech se míní situace lidí víry, lidí náboženských, kteří mají doslova „skutky spravedlnosti“, resp. konání lásky v „popisu práce“. Zde je možné myslet např. na pracovníky v sociálních službách nebo na pomáhající profese. Ale jde to samozřejmě vztáhnout na všechny křesťanky a křesťany, kteří vědí o svém obecném úkolu totiž milovat, být tu pro druhé. Ale kterým se leckdy jejich dobré skutky stávají prostředkem pro pocit vlastní hodnoty, ano pro pocit vlastní důležitosti, ano možná pro pocit a výkon vlastní nadvlády a moci.
A to je právě naše nebezpečí: křesťané si možná nechtějí vydobývat primárně uznání mimořádnými výkony ve sportu, v umění, v oblasti intelektuálních výkonů, nebo – jak se rádo v církvi kritizuje – tučným bankovním kontem. My křesťané si si často skrytě chceme získat uznání od lidí „jen“ svou dobrotou, svou pokorou, svou nezištností, svou obětavostí.
Takový člověk je ve smyslu tohoto textu pokrytec. I s tím pokrytectvím je to zde složitější. Obvykle chápeme jako pokrytce toho, kdo něco před druhými předstírá z nezištných úmyslů, ale sám nevěří tomu, co činí či říká. Káže vodu, pije víno. Vykladači upozorňují, že ti o kterých zde Ježíš hovoří (jsou myšleni asi farizeové), věřili tomu, co činili. Věřili, že svými soukromými finančními dary, svými almužnami konají dobro, činí něco pro druhého. Ale nebyli si vědomi, že to právě činí jen pro své lidské uznání. Pokrytec je tedy v tomto smyslu tedy ten, komu není zcela průhledná motivace jeho jednání. To může být také ten, který vůbec nepochybuje, že činí dobro, který vůbec nechce připustit, že by i jeho jednání mohlo být ambivalentní, dvouznačné. Že by např. nemuselo vůbec přinášet dobro, ale druhým škodit. Takový pokrytec je z hlediska tohoto textu ten, jehož sebepojetí je v rozporu s tím, jak to s ním „opravdu“, „před Bohem“ je. A to je pokušení, to je možnost každého z nás. A nemusí se to týkat jen vysloveně diakonických skutků, ale všech situací v životě, v nichž nějak musíme odpovědně, „s láskou“ jednat.
IV.
Alternativa je zde vyjádřena příslovím: ať při konání dobra tvá levice neví, co činí pravice. Vykladači se shodují, že to znamená: při konání dobra a spravedlnosti v osobním i společenském životě zapomenout na vlastní prospěch. Ne snad zapomenout na sebe a vlastní potřeby. Ale abych si na konání dobra nezakládal, abych konání dobra nebral jako prostředek pro získání vlastní hodnoty. Ale abych při konání dobra stavěl jen na Bohu a jen z něj čerpal svou hodnotu, svou lidskou důstojnost. A také upínal pozornost k tomu, na co je mé konání zaměřeno. Což může být leckdy zcela věcný pohled. Je třeba zohledňovat: Co potřebuje můj bližní? Co potřebuje společnost, v níž žiji? Jakými cestami toho mohu dosáhnout? Nemohu svým jednáním druhým také nějak škodit? Je vůbec to, co činím, skutek spravedlnosti?
Jaké jsou motivy mého jednání, a odkud čerpám to základní uznání mé osoby, nemusí být hned zjevné. Jak u sebe, natož u druhých lidí. Je tu však Bůh, který vidí do skrytosti našich duší a naší skutečnosti. A on nám včas oplatí: což také znamená, dá vhled do toho, jak to s námi je.
Základní skutek té Boží spravedlnosti na nás učinil Bůh v Ježíši Kristu. A tento skutek je nám často skrytý. To je (má být) naše naděje: Bůh se ve svém Duchu a Slovu v příhodný čas objeví před našima duchovníma očima nám a dá nám pocítit: já jsem s tebou. Já tebe nesu. Jen díky mě jsi svobodný. A tak sviť, miluj. Amen.