Izajáš 53
I.
Velký pátek je připomínka smrti Ježíše z Nazaretu. Pro křesťany není Ježíš jen jednou z významných a inspirujících osob, které kdy lidstvo poznalo. Inspirující člověk je Ježíš určitě, ale pro víru ještě jinak a víc. Pro víru je Kristus středobodem světových dějin. A také tím ústředním bodem v životě jednoho každého z nás. Křesťanská víra vyznává, že Kristus je Bůh sám mezi námi a s námi. On žije a působí.
O velký pátek si připomínáme Ježíšovu smrt. Proč? Protože jeden z důležitých důrazů křesťanské zvěsti je, že tato Ježíšova smrt měla smysl. Ukázala nám něco o Bohu a také o člověku. A možná i něco o významu utrpení.
Pro Ježíšovy nejbližší tehdy Ježíšova poprava, na Golgotě, tam za městem, za hradbami, bylo něco otřesného. Ryzí nesmysl, absurdita. S níž se můžeme setkat, kdykoliv je někdo na vrcholu sil, úspěšný ve svém životě, a najednou je vyrván ze života: neštěstím, nehodou, vinou jiných lidí. A nebo vinou svou vlastní.
Pro učedníky byl Velký pátek konec všem nadějím. Zdroj zklamání. Rezignace. Možná i vzteku a smutku. Náhlé přervání něčeho hezkého. Předchozí život s ním a jeho osvobozující zvěstí o Boží blízkosti, kterou přibližoval, když uzdravoval a vyprávěl svá podobenství: to vše pro ně vyšumělo do ztracena. Ano, Ježíšovi učedníci byli svědky toho, že Ježíšovo počínání dráždí mocné. Že si zahrává. Ale, kdo by čekal, že ty Velikonoce dopadnou zrovna takto? Konec všem nadějím, zklamání. Kdo by něco podobného někdy také nějak podobně nezažil?
Ježíše na kříži pohltila tma světa. Ne že by svět byl tmou. Náš svět je dobré Boží stvoření. Ale rvou se v něm síly rozpadu, rozkladu, dezintegrace a chaosu. Se silami, které zcelují, spojují, dávají dohromady.
Dílčí vítězství sil rozkladu, chaosu, dezintegrace – to je tragika našeho světa tragika, to je tragika Velkého pátku, v jehož stínu se stále nacházíme. Ta obzvláštní tragika Velkého pátku spočívá v tom, že síly chaosu se často schovávají za řád, zákon, pořádek, hodnoty. Ježíš umírá kvůli klidu na práci, Ježíš umírá kvůli tomu, aby platil zákon a řád, aby platila Boží vůle. Ježíš zemřel, protože vůdcové, představitelé společnosti v níž žil, byli nemocní. Možná ne na těle, ale na duchu. A kteří si vůbec tu svou nemoc, vzdálenost od Boha, nepřipouštěli.
Tehdy na velký pátek svět jel dál, v zajetých kolejích. O velký pátek triumfovali zastánci uzavřeného, nesvobodného světa. Světa, kde se lpí na určitém obrazu světa a Boha, který jeho zastánci za žádnou cenu se nechtějí nechat proměnit. V tom je varováním velký pátek i pro každého.
II.
Na Velký pátek si připomínáme – jaký Ježíšova smrt měla a má smysl. K tomu se odevždy nesnadno propracovávalo. Dodnes to nedokážeme úplně jasně a zřetelně říci. První církev hledala pro postižení smyslu Ježíšovy smrti v bibli. Také tam, kde doposud nikdo moc nehledal. Také v 53. kapitole Izajášova proroctví. Nikdo si té pasáže moc nevšímal, nikoho moc nenapadalo ta slova vztahovat k budoucímu mesiáši, k budoucímu vysvoboditeli Izraele. Boží služebník přeci musí mít viditelný úspěch, ve všech oblastech života, věřilo se. A ne být v opovržení, být těžce nemocný, ponížený, aby se ho kdekdo zřekl, jak se o tom služebníku v Iz píše.
V tomto tajemném muži ovšem Izajáš rozpoznává někoho, jehož nemoc, jehož rány, jehož utrpení přichází k dobru všem ostatním. Jeho nemoc a ponížení se tu částečně vidí jako trest za hřích – tehdy obvyklá představa. Ale zároveň se zde říká i něco jiného: tento Boží služebník „se ale nedopustil násilí“. Byl spravedlivý. Bůh ho sice trestá. Ale jinak než doposud. Ne za jeho viny, ale tento spravedlivý je trestán zástupně, za hříchy druhých, za hříchy jeho národa. Ba co víc: a tohle všechno jde k dobru všem ostatním. Ve prospěch těch, za něž je trestán. Těm přináší služebník pokoj a získává spravedlnost.
III.
A co si křesťané vzali z toho Izajášova textu? Zjednodušeně řečeno: Ježíšovo utrpení nebylo jen osobní prohrou. A už vůbec ne trestem za jeho pýchu, že si hrál na Boha. Kvůli tomu byl ostatně dosouzen. Ježíšova smrt byla sice na první pohled ztroskotáním a triumfem zla. Kdekdo se ho zřekl, hlavně ti nejbližší. Ježíšovi se pod křížem smáli: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nedokáže.“
Ale v tomto troskotání víra rozpoznala skrytou vůli: Ježíš, který ve svém životě mnoha lidem pomohl, uzdravil, obrátil, dal jim smysluplnou orientaci, Ježíš ve svém utrpení a smrti pomohl lidem všem. Vzal na sebe naše bolesti a naše nemoci, naše viny. Vstoupil na naše místo a učinil to, co my bychom nikdy sami neučinili – odstřihl nás od vlastních vin, od vlastního zakřivení do sebe.
Ty síly, které rozkládají, dezintegrují, odcizují, ty z našeho světa nezmizely. Ale Ježíš, Bůh a člověk, jim vzal jejich osten, jejich moc! A spojil nás tou hlavní silou, která náš svět nese – spojil nás s Bohem Izraele.
Nemocný, ponížený, zranitelný, smrtelný zachránce – to je paradoxní zvěst Velkého pátku. Síly dobra a smyslu v našem světě jsou na první pohled neviditelné, skryté. Jsou křehké a zranitelné. A jsou zranitelní i ti, kdo se těmto silám dají k dispozici. Ostatně: kolik zachraňujících zdravotníků se v těchto dnech nedokázalo zachránit a zaplatili za své obětavé nasazení životem. Často se zdá, že Bůh, ten, který je zdrojem těchto obnovný sil, tu není. A nebo k běhu našeho světa, který je často tak neradostný, jen přiblíží. Leckdy se zdá vzhledem k našemu nemocnému světu, že Velký pátek trvá neustále. Dobrá zpráva je: Velký pátek věčně netrval. Netrvá!
Kázání online: https://youtu.be/qBE-evJQ-XQ