Lukáš 13, 1 – 5 (1. čtení: Izajáš 55,1 – 9)
Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Text našeho dnešního zamyšlení nás zavedl do rozběhnuté debaty Ježíše, jeho učedníků a zástupů. A tak snad nebude na škodu, když vám povím co se dělo před tím, než na scénu přišli nově příchozí se zprávami z Galileje. Ježíš si vzal na mušku lidskou schopnost orientovat se ve svém okolí a kontrastující neschopnost orientovat se ve svém vlastním životě a vztazích: „Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: Přijde déšť – a bývá tak. Jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení..
Sotva to dořekl, přišli k němu nějací lidé se zprávou o Galilejcích. Doufám, že to nebudete pokládat za příliš smělé, když se nyní pokusím o takovou malou rekonstrukci „jak to tenkrát mohlo být“. Napadlo mě, že pokud ti lidé byli už nějakou dobu přítomni a slyšeli Ježíše mluvil o rozpoznání času – o tom, že bychom se měli pokoušet o usmíření dokud máme čas…… možná naše Galilejské napadlo, že to neštěstí, které se událo v jejich kraji, se těm nešťastníkům, možná, stalo podle toho, jak si to zasloužili. Kdo ví. Možná, že jsem jen podsunula své vlastní myšlenky hostům z Galileje. Protože ono je totiž vždycky jednodušší, když si neštěstí kolem nás umíme nějak vysvětlit či od-vysvětlit. Když se nám povede určit, kde se stala chyba, hned je nám lépe, protože si můžeme říci, že my takovou chybu rozhodně neuděláme, a tím pádem se nám nic zlého nestane.
Ale právě na tomto místě slyšíme Ježíšovu otázku: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ NE! Nebyli to žádní extra lumpové, na jejich místě by mohl být kdokoli z nás – normálních občanů. Dodnes se zřejmě přesně neví, co se tenkrát stalo, zdali útoku armády na poutníky z Galileje něco předcházelo … Je možné, že si posluchači mohli myslet, že se jednalo o skupinu náboženských aktivistů – řekli bychom dnešní mluvou, kteří si tak trochu koledovali. Zkrátka, že ti zmasakrovaní poutníci nebyli úplně běžní občané, ale že třeba něčím provokovali Piláta, příliš se zajímali o nějakou tehdejší kauzu. Byli příliš horliví. Pro lepší pochopení Ježíš ještě dodává další zprávu, která jakoby vypadla z černé kroniky – v Siloe spadla věž a zabila osmnáct lidí. V tomto případě se jedná o tragédii bez jasné příčiny. Přesto můžeme cítit otázku těch kteří přišli za Ježíšem se zprávou o události masakru Galilejců: Proč se to stalo? Jaká byla příčina toho masakru? Co je za tím? Jejich otázka je otočená do minulosti.
Ježíš ve své odpovědi jako východisko nabízí pokání – změnu smýšlení, změnu životní orientace. On v podstatě překlápí otázku poutníků, překlápí ji z minulosti (proč se něco stalo) do přítomnosti anebo budoucnosti – jak na to budu já reagovat? Co udělám? Jak se zachovám?
Podle církevního kalendáře se nacházíme v postní době. Církevní kalendář je dobře postavený, po určité době dostává člověk vždycky šanci, aby se mohl na chvilku zastavit, zvednout hlavu a nabrat dech. To mi připadá geniální, člověku se pravidelně nabízí šance trochu se zorientovat, osvobodit se od břemen, která si, mnohdy v dobré vůli, naložil, ale potom nějak zapomněl, proč je vlastně vleče a kam se s tím vším vleče….
Tak je tomu i v postní době, v čase který se rozprostírá mezi Vánocemi a Velikonocemi. Vánoce jsou už pryč, stejně jako valná část našich novoročních předsevzetí, a už se zase pěkně vezeme v zajetých kolejích všednosti.
Postní doba, to je čas vyhrazený k pokání, tedy čas k rozvažování o tom, co má v životě opravdu cenu, co je důležité a co se důležitým pouze zdá, ale vlastně to důležité není. Možná právě proto se v postní době nemá po určitou dobu jíst, vždyť i Ježíš se postil čtyřicet dní na poušti, a na jedno z pokušení odpověděl: Člověk nebude živ jenom chlebem, ale každým slovem Božím. Jídlo je důležité, ale není smyslem života.
V postní době se nám otevírá čas, můžeme se svobodně nadechnout a rozhodnout se, kterou cestou se vydáme. Je to šance podívat se na to jací jsme, jaký je náš život…
Asi se shodneme na tom, že takové přemýšlení není vždy příjemné. Ale právě v čase, který je určený k zastavení, k vystoupení z každodennosti a k hlubšímu zamyšlení nad sebou samým, právě v okamžiku, kdy se podíváme pravdě zpříma do očí, můžeme slyšet také něco z našeho prvního čtení: „…nechť se navrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův.“
Tam, kde bychom nejraději zlomili hůl sami nad sebou, kde začínáme pochybovat o tom, zda je náprava ještě možná, tam můžeme zaslechnout, že u Boha to možné je, že on nesoudí po našem, jeho cesta vede jinudy. Proto si myslím, že zjištění, že máme prázdné ruce, může být i povzbudivé, protože jedině volnou rukou se můžeme chytit ruky, která se k nám vztahuje z kříže.
Vědomí vztahu k Bohu a k bližním je zároveň cestou jak vnést něco z plodů pokání do všedního života. Vždyť pokání je cesta k sobě a od sebe k bližním a k Bohu. Smyslem pokání je změna životní orientace, bylo by málo, kdyby byl smysl pokání pouze jakési „vydeptání“ jedince jeho vlastní nedostatečností, nedokonalostí, kdyby to bylo pouhé konstatování, jenom zjištění daného stavu a nic víc. Pokání je dynamické, je to rozhodnutí vykročit na Cestu vedoucí k Životu. Ježíš v textu, ze kterého vycházím, mluvil o pokání jako o šanci jak užít tohoto času, abychom nebyli zaskočeni nečekaným neštěstím. Vždyť neštěstí se netýká pouze těch bezprostředně zasažených, těch na které spadla věž, ale také jejich bližních. Nejen čas našeho života nám byl darován, ale také naši blízcí nám jsou darem. Proto se můžeme radovat z neopakovatelnosti každého okamžiku, ať už jej prožíváme sami nebo ve společenství svých bližních.
A proto, dokud je čas, s důvěrou v Boží věrnost a milosrdenství nesme ovoce pokání.