Skutky apoštolů 17, 32–34 (1. čtení: Sk 17, 16–31)
Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: “Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.
I.
Dnešní text je v té části knihy Skutků apoštolských, v níž nám evangelista Lukáš vypráví o druhé misijní cestě apoštola Pavla. Pavel při ní objíždí města v Malé Asii, v dnešním Turecku, a tuto cestu končí v Řecku. Pavel přichází do Athén a čeká na své spolupracovníky, kteří se v řecké Beroji z neznámých důvodů zdrželi. Pavel na ně čeká, ale nezahálí. Pavel se nachází v Athénách. Městě, které už tehdy, v prvním století, mělo velkou reputaci, ačkoliv to tehdy bylo spíše město provinční. Bylo to místo, kde působili velcí antičtí básníci, politikové, a především filosofové. Athény – vedle Jeruzaléma – to je dodnes symbol řecké kultury, vzdělanosti, jednoho z pilířů naší civilizace.
Pavel však není jako správný turista a všechny ty hmotné a duchovní památky města si neprohlíží s obdivem a zájmem. Čteme: „Když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo.“ (v.16) V originále čteme doslova: „jeho duch se v něm velmi rozčiloval“. Obrazy pohanských božstev, které Pavel okolo sebe vidí, ho rozčilují, a tak se rozhodl jednat.
Proto Pavel chodí jednak tam, kde by mu měli spíše rozumět: o sobotách káže v místních synagogách. Ale nezůstává „v kostelních lavicích“: Každý den je ho vidět na athénském náměstí, na agoře, kde zase oslovuje pohanské Řeky. Jde mezi ty, s nimiž dorozumět se je těžší. A zde se ukazuje, že ten starý Pavel, náboženský fanatik pronásledující křesťany, je pryč. Nevyzývá k násilí. Ani nečiní soft verzi téhož, a – jako mnozí křesťané dodnes – nehrozí nevěřícím věčným zatracením, pekelným plamenem, nebo alespoň soudy pozemskými či temnou pozemskou budoucností, která je údajně v rukou proradných mocných menšin. Ne: Pavel se místo toho snaží komunikovat, vést dialog, dialog mezináboženský. Dialog: tak by ideálně mělo vypadat to, čemu říkáme misie. A ideálně by takto mělo vypadat každé lidské dorozumívání o podstatných věcech života, smrti i věčnosti.
Pavel nešíří evangelium povrchně, ale debatuje: s epikurejskými a stoickými filosofy. Přívrženci tohoto proudu filosofie považovali celý svět za jeden velký organismus a připisovali mu božské vlastnosti. Na člověku bylo se běhu tohoto božského světa přizpůsobit a žít v souladu s ním. Neboť tento bůh stoiků je zároveň také neúprosný osud, kterému není radno se vzpírat, chce-li žít člověk blaženě. A k tomuto blaženému životu patřilo také zřeknutí se všech světských žádostí, všech citů a pocitů, ano tělesnosti vůbec. Tento jejich názor se však s podstatou křesťanství příliš nepotkává. Už v tom, že křesťanství odděluje Boha a to, co stvořil. Bůh vchází do světa, je s ním ve vztahu. Miluje ho. Ale Bůh není se svým stvořením totožný.
I přes tuto myšlenkovou propast se Pavel s filosofy o Kristu pokouší hovořit. Zná jejich pozici a zkouší navázat na jejich hledisko, na jejich porozumění Bohu a světu. A v tom pokračuje, i když z jejich poznámek vysvítá, že mu příliš nerozumějí. A jako lidé vše dob, ať učení, ať prostí – jsou ti filosofové zvědaví. Chtějí slyšet nejnovější zprávy. Tohle je silnější než to, že Pavel z jejich hlediska plácá nesmysly.
Hovor pokračuje na Areopagu, na skalnatém vrchu, který se nachází nedaleko slavné aténské Akropole. Pavel zde tedy mluví o Bohu Stvořiteli. Ale také jako znalec řeckého prostředí. Bůh, o němž hovořili řečtí básnící, je tentýž Bůh, který stvořil vše, co je! Jejich neznámý bůh je i jeho Bůh! Věříme ve stejného Boha!
Pavel však zároveň stojí pevně na své pozici. Ano do jisté míry věříme ve stejného Boha, je tu však „Ale“. Ještě něco je potřeba k plnému poznání Boha: To důležité mezi Bohem a člověkem stalo v Ježíši Kristu a jeho zmrtvýchvstání. A skrze tohoto tohoto Ježíše bude Bůh dokonce soudit celý svět.
Zmínka o Ježíšově zmrtvýchvstání je pro ty filosofy jako červená barva na býka. Vyvolává to u nich pobavené a shovívavé reakce. Neboť pro antické lidi bylo vzkříšení těla nesmyslné. Tělo nemá podle tohoto typu nahlížení na život žádnou budoucnost. Tělo je hrob, z něhož je potřeba se osvobodit. Budoucnost na věčnosti patří jen duši, ne tělu. Spása se týká je duší, těch kdo jsou vyvolení, vzdělaní, kdo se oddávali filosofii. Tím že se filosofií zabývají, se vnitřně očišťují od zašpinění tělem, a tak se připravují na blažený život na onom světě.
II.
My si z textu můžeme vzít to, že velikonoční zvěst o vzkříšení Krista a vzkříšení našem budoucím není nesmyslná. Nedokážeme si to sice plně představit. Důležité je, že v Kristu neexistuje protiklad duše a těla. Tělo je z hlediska křesťanské víry něco dobrého. Dokonce něco, co má budoucnost za hranicí smrti.
Náš text nám také střízlivě naznačuje, že zvěstovat a přijímat Boží Slovo nebylo, není a nebude snadné. Nesnadné, ovšem ne nemožné! Pavla rozrušilo, že Athény byly plné model. Ale nehodil flintu do žita. Naopak: Pavel se pouštěl do komunikace, do rozhovoru. S těmi, na které se přímo obracel, k filosofům, se i přes své úsilí sice nedomluvil. Ale jeho Slovo se přeci jen dostalo tam, kam mělo: zaslechli ho Dionysios, člen Areopagu, Damaris a ještě další, o nichž nic bližšího nevíme. Zaslechli ho lidé, k nimž se Pavel primárně neobracel.
Slovo Boží je živé, mocné a ostré. Proč ho lidé nepřijímají, a proč i my ho leckdy neslyšíme či ho nenecháme proměňovat náš život, je tajemství. Skvělá zpráva je však, že „to Slovo“ přese všechnu svou nezřetelnost a nenázornost a lidskou uzavřenost, třeba i kvůli příliš malému nebo příliš velkému vzdělání, to Slovo funguje, působí a roste. Tak jako zrno hořčičné.
Text nás také nabádá, jak důležitý je ve víře rozum a komunikace. Jak důležité je Boží zvěst promýšlet. Zvláště proto, abychom chápali pozice jiných: jiných náboženství, jiných konfesí, ale vůbec toho, co je jiné.Křesťanská víra má svoji racionalitu, svou vlastní logiku. Odlišnou od logik jiných. Ale schopnou na ostatní názory na svět navazovat. Pavel se do jisté míry snaží navázat na způsob myšlení svých partnerů. Ale jen do jisté míry. Za určitou mez již nechce jít.
Text nás i nepřímo odkazuje i k mezím lidského vzdělávání se. Je důležité. Ale není to tak, že „ v práci a vědění je naše spasení“, jak řekl český vlastenec a politik 19. století František Ladislav Rieger. Naše spasení je pouze a jen v Ježíši Kristu. Amen.