Matouš 25,1-13 (1. čtení: Izajáš 11,1-10)
Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: “Ženich je tu, jděte mu naproti!” Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly pošetilé rozumným: “Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!” Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!” Ale on odpověděl: “Amen, pravím vám, neznám vás.” Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
Na počátku bohoslužeb jsme slyšeli od žalmisty a zpívali s ním: Hospodin přichází soudit svět spravedlivě, on povede národy podle práva. A před chvílí jsme četli u proroka Izajáše o té úžasné důvěře v dobro, které je plná celá Bible a z které vlastně vychází celá naše kultura. O té naději, která teprve člověka činí člověkem: „V onen den budou národy vyhledávat toho, na němž spočine duch moudrosti a rozumnosti, nikdo už na světě nebude páchat zlo a šířit zkázu…“
Tahle důvěra, že „pravda nakonec přese všecko zlé zvítězí“, tahle důvěra je to, co nám dává radostnou naději, zbavuje nás strachu a úzkosti, dodává nám odvahu. A o tomto nadějném očekávání dobrých věcí od Hospodina vypráví také Ježíšovo podobenství o deseti družičkách, které máme dnes před sebou.
Ten očekávaný stav budoucích věcí, stav, ve kterém zavládne jen a jen Boží dobro, Boží království, je v podobenství o družičkách, jako ostatně na mnoha místech Bible, připodobněn ke svatbě.S královstvím Božím je to jako se svatbou, s něčím radostným, úžasným. Svatba byla základní radostná událost v životě Palestinců. Boží vláda je radostná, víra v ní je proto také radostná!
A s námi lidmi je to jako s těmi družičkami, říká podobenství. Někteří jsme hloupější, někteří moudřejší. Nejde o to, že některé družičky měly vyšší IQ a některé nižší. Ty hloupé jsou nazývány hloupými jen proto, že měly malou zásobu oleje ke svícení, to znamená málo trpělivé naděje! Málo důvěry, že Ženich, čili Zachránce, Spasitel, Mesiáš i se svou vládou radosti skutečně přijde a že již nyní můžeme svůj život žít v této radostné důvěře. Moudré jsou moudrými svou nadějí, hloupé tím, že to naděje měly málo. To podobenství o družičkách je podobenství o setrvalé naději.
Matouš psal své evangelium padesát let po ukřižování Pána Ježíše. V té době už nebylo očekávání bezprostředního Kristova převzetí moci nad světem tak intenzivní, jako u první generace křesťanů. Příchod Božího království, které oni čekali v řádu měsíců, se oddaloval a u mnohých začínala klíčit pochybnost, jak to tedy vlastně s tou mocí Boží, Kristovy Pravdy je? Nebylo to celé jen mámení, omyl? Nebyla to jen klamná naděje, iluze, v co jsme uvěřili?
To je přece stálé pokušení nás lidí – pro něco se nadchneme, zahoříme nadšením – a po čase upadneme do letargie a ještě se na tu svou bývalou naději začneme zlobit!
A právě pro tuto druhou, či už třetí generaci křesťanů, která začíná řešit takovéto otázky, připomíná Matouš Ježíšovo podobenství o deseti pannách, deseti družičkách na svatbě. Ty hloupé měly málo oleje. Malou zásobu naděje. Některé byly připravené na co nejrychlejší příchod ženicha a prodlužování času je odradilo.
Moudré dokázaly čekat. Naděje, jak víme, není přesvědčení, že něco dobře dopadne a to co nejdřív, ale je to spolehnutí se na to, že má něco smysl – bez ohledu na to, kdy a jak to dopadne. A ono „bděte“, které tam slyšíme, je výzvou právě k té neutuchající naději, která dává smysl našemu životu, a může nás nést i když procházíme jakýmikoliv těžkými zkouškami. Je výzvou nepropadat skepsi, či cynismu.
Je výzvou nenaletět těm, kdo nás straší údajnými hrůzami tohoto věku, aby nám vzápětí nabízeli, že nás před nimi ochrání. To je finta všech manipulátorů: nejprve ostatní postrašit a pak nabídnout ochranu – když se nám upíšete, když nám dáte svůj hlas, s námi budete v bezpečí. Kolik lidí tohle strašení třeba po internetu dobrovolně rozesílá. Zejména mí vrstevníci se rádi posilují v tom, jak je ten svět zkažený a zlý!
Myslím, že každého čtenáře podobenství zarazí ta zapeklitá situace s pomocí hloupým družičkám. Nejen, že se ty prozíravé odmítnou s neprozíravými o olej podělit, ale ještě je posílají koupit si jiný právě ve chvíli, o kterou celou dobu jde, vypukne totiž svatba a ty hloupé to prošvihnou a nakonec je ani dokonce nevpustí dovnitř a ženich se k nim nezná.
Tohle se nám nějak nehodí k naší představě o laskavosti lidské a dokonce i Boží. Ale některé věci asi opravdu nejde předat. O peníze se lze dělit docela snadno. O hmotné věci. Některé skutečnosti však nepředáte! O lásku se třeba nelze podělit, když ten druhý je plný nenávisti či ještě hůře prázdnoty. Důvěru také nepředáte, když ten druhý nechce. Nebo zkuste někomu dát kousek svého štěstí, anebo radosti. A nejde předat ani naději. Mohu ji nabídnout, pokusit se jí druhého nakazit, ale předat, když ten druhý nechce? A tak ten olej do lamp ve vyprávění dnešního podobenství říká, že ani při nejlepší vůli se o trpělivou, stálou naději rozdělit vlastně ani nejde…
Pokud si pošetilé družičky nevezmou kanystry s náhradním olejem, pokud se neobrní stálou a setrvalou nadějí, pokud jsou kam vítr, tam plášť, je těžko jim v rozhodné chvíli pomáhat. Podobenství nás varuje, že v určitou chvíli lidského života už může být pozdě. To, že radostné naději evangelia nebereme dost vážně, či že evangelium zaplevelujeme našimi pokroucenými a temnými představami, to může člověku skutečně zkazit život.
Vraťme se ještě jednou k onomu silnému apelu: bděte! Ten apel znamená – být stále připravený na to, v co máme naději, čemu důvěřujeme, co ještě není, ale již nyní nadějí v to smíme žít. To je krásné, radostné, smysluplné – ale chce to také určitou námahu od člověka, aby se připravil. Tento model plného lidského života vyžaduje od člověka, že musí něco vynaložit, aby vůbec objevil tu smysluplnou perspektivu. Život v tom nejhlubším slova smyslu radostný, šťastný je vlastně životem náročným, zatímco pohodlný, spotřební, nebo jak se říkává: konzumní život je život prázdný, koneckonců zklamaný a nešťastný.
To je možná to, co nás tak v současnosti rozděluje nejen v Čechách, ale i mnohde jinde po světě. Je to ta zásoba oleje do svítilen, ta trpělivost a pevnost v očekávání dobra, setrvalá naděje na jedné straně, u jedněch; a na straně druhé ta ztráta naděje, že Boží hodnoty prostě platí, ať chceme či nechceme, ta skepse, uhranutost zlem, zlobou, katastrofou u těch druhých.
Díky Pánu Bohu za dar každého společenství, jako je třeba to naše, kde se smíme v té setrvalé, pevné naději a důvěře vzájemně posilovat a povzbuzovat.