Genesis 12,1-4 (1. čtení: Galatským 3, 6-14)
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
Běžná scéna našeho života: jako ve filmu vidíme, že někdo někam odchází. A nebo odjíždí. Nasedá do vlaku, do auta. Nastartuje, jede, už vidíme jen světla mizející v dálce. Tolik důvodů za tím může být. Netušíme, jestli tenhle odjezd a odchod součást běžné denní rutiny, kdy se ten poutník zase vrátí domů, z práce, ze školy, z dovolené, a mnohé, ne-li vše bude tak jako bylo včera i předevčírem. A nebo jestli tenhle odchod není něco jiného: počátkem něčeho zcela nového, nové životní etapy, kdy už nebude nic tak jako dřív. A to nemusíme ani odejít do světa, do dáli, na druhý konec země, kontinentu. Něco se stane a my se večer domů vrátíme, a už je to jiné.
Tak i Abram, osedlává velblouda a karavana se dává do pohybu. Obchodní cesta? Nikoliv, cesta do neznáma.
Bylo mu již pětasedmdesát let, senior. Žije dlouho na jednom místě, které se mu stalo domovem. Tam žije společně se svou ženou, svým bratrem a dalším příbuzenstvem. Vše se zdá v pořádku, už to asi tak zůstane, už to asi takto zde doklepe. Možná jsou se ženou smutní, že nemají žádné děti, natož vnoučata, ale v pětasedmdesáti se s tím už musí smířit. Avšak uprostřed každodenního provozu přišel pro Abrama den, příhodný čas, který všechno změnil. Kdy už nic nebylo tak, jako bylo dřív. Bylo po něm žádáno, aby vše opustil, vydal se na cestu. Aby se stal migrantem. A aby také důvěřoval. Možná aby zapojil svou intuici, bude muset riskovat v neznámé oblasti, a intuice to je takové naše čidlo, které nám osvětluje ty věci, které jsou za rohem, které ještě nevidíme.
Abraham má tedy jako spousta lidí dnes opustit svůj domov, který je mu tak důvěrně známý, své kořeny, své jistoty. Má tam všechno nechat a vyjít na cestu jen se svou ženou Sárou a svým synovcem, jen s malým zavazadlem, ovšem velkým zaslíbením. Hospodin mu říká: požehnám ti, dám ti novou zemi, staň se požehnáním. Abram, pětasedmdesátník a jeho žena ne o moc mladší – ti mají mít najednou velké potomstvo. A jeho jméno, které nikdo nezná, se má stát velkým.
Později čteme i o obtížích na jeho cestě, o jeho pochybách, neboť cesta do zaslíbené země je všechno možné než dobře postavená dálnice. A ani to zaslíbené potomstvo nezíská hned. Vydat se na cestu do neznáma, ale ke svobodě, často nehostinnými stezkami, kde na člověka doléhají pochybnosti, obavy, starosti, touhy vrátit se zpět do starých jistot a stagnace – to se stane základním tématem bible.
Protože člověk právě že tak rád a často přešlapuje na místě. Nikam nejde, nechce vyjít, chce zůstat sedět. Zamknout se ve svém strachu, a ještě ty svoje strachy živit – koukáním na televizi, co zase hrozného se ve světě stalo, proč je lepší světu nedůvěřovat, proč si přiživovat třeba už od dětství zvnitřněnou představu, že lidé jsou zlí a člověka nic dobrého nečeká.
A nebo se zase člověk vydá rychle kupředu, s jasnou vizí, možná až příliš jasnou. A té obětuje mnohé, někdy všechno. Krajností je, když se potom o takovém člověku řekne, že jde doslova přes mrtvoly. Co ono „velké učiním tvé jméno“! Jaké pokušení! Ostatně i tímto směrem byl pokušen Kristus na poušti. Co by člověk všechno nedal za to, aby se jeho jméno stalo veliké. A nebo jméno jeho národa. To si musíme připomínat vzhledem k Rusku v současnosti, které žije v bludech, že je voláno Bohem stát se národem ovládajícím celý svět. Je až děsivé, k jakým důsledkům toto poblouznění vede. Tím se takový národ, který usiluje dát si sám velké jméno, nestává druhým požehnáním, ale kletbou.
Být velkým, mocným, mít jméno – to je samozřejmě záležitost i individuálního života člověka. Ale je klíčové, abychom právě nechali prostor věčnosti, Bohu, aby toto velké jméno formoval on. Potřebujeme sebeuskutečnění, rozvinutí potenciálu, toho, co je v nás. Co někdy může vést k tomu, že naše jméno se stane známým. Ale vždy jde o to, aby to naše jméno odráželo jméno Boží, jméno Kristovo. I tak se dá přeložit „buď požehnáním“.
Být mocným, vrátit se do stagnace: Možná i to na Abrahama doléhalo, byť se nám o tom, co prožíval uvnitř, nic nevypráví. Ale přesto Abraham: to je symbol cesty víry každého z nás. Abram jde, důvěřuje po svém svému Bohu a jeho zaslíbení. Důvěřuje navzdory pochybám, přešlapům, temným pocitům. V tom je nám podobný, v tom je Abraham otcem všech věřících. Nebyl dokonalý, ale důvěřoval navzdory své nedokonalosti.
K životu patří vydávání se na cestu. Dobrovolné i nedobrovolné. K životu patří nová životní období. Jsou však i malé, každodenní vydávání se na cestu.
Možná právě ve světle tohoto příběhu, ve světle toho, co je víra, se ukazuje, že právě že nic v životě není vždy úplně stejné, neměnné. Tak jako každý člověk je jedinečný. Naším životem projíždíme, jsou chvíle zastavení, odpočinku, zabydlování se, ale právě i chvíle, kdy je třeba vyrážet.
Nejsme ale na této cestě sami. Nikdy. A také nejsme nikdy bez cíle. Doprovází a směruje nás Boží zaslíbení a boží požehnání. A jde o to tomu důvěřovat: že Bůh je se mnou, je s tebou na cestě, ve všech jejích odbočkách.