Setkání na opuštěné cestě. Kázání J.Š. z 8.7. 2018 (6. neděle po Trojici)

Skutky apoštolské 8, 26–39      (1. čtení: Iz 43,1-7)

 

Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše. Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘ Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví – sám o sobě, či o někom jiném?“ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.

 

 

I.

Tento příběh o setkání dvou mužů na opuštěné cestě začíná zázračně. Nejdříve je tu řeč o andělu Páně. Nečekejme ovšem žádnou roztomilou pohádku. Tento Anděl Páně, který je zde jiným označením Ducha svatého, Ducha Kristova, něco říká Filipovi. Nikoliv apoštolu Filipovi, jednomu z dvanácti apoštolů, ale jednomu ze sedmi jáhnů, který byl pověřen péčí o chudé v jeruzalémském sboru. V nadsázce řečeno: anděl Páně nehovoří k faráři, ale k laikovi, k pracovníku diakonie.

A anděl Filipa ve jménu Božím vysílá. To mají v bibli ostatně v popisu práce, anděl je prostě posel. A říká Filipovi zřetelně cíl jeho cesty. Ale Filip se již od něj nedozvídá, co se tam bude dít. Někdy to, co se okolo nás děje, můžeme vyhodnotit jako jasné Boží povolání. Promluvení do vlastního života. „Tam jdi!“ Či: „Na tomto místě jsi správně.“ Ale stále zde zůstává mnohé otevřené a nejasné. Filip mohl mít strach právě z této otevřenosti. Co ho na té opuštěné cestě bude čekat? Obstojí v oné opuštěnosti? Filip však poslechl, následoval toho hlasu a na tu cestu se vydal.

A jak zareagoval na to, co na té opuštěné cestě spatřil? Čteme, že spatřil etiopského dvořana. Vysoce postaveného muže, který byl hlavním pokladníkem etiopské královny. V tom kusém biblickém vyprávění to vypadá, jako kdyby jel po té opuštěné cestě dvořan sám. V mysli to vyvolává poněkud komickou situaci osamělého intelektuála či snílka, který ne kvůli telefonování, ale kvůli četbě se nevěnuje řízení. Nevěnuje se kvůli knížce dění kolo sebe. Byl to ovšem vysoce postavený úředník, sám asi nebyl, měl jistě s sebou početný doprovod. Takže si asi ani nemusel všimnout, že se k jeho vozu někdo připojil. Filipovi to vnuknul Duch. Připojit se právě k tomuto muži, k tomuto cizinci. Z jehož cizosti, jinakosti mohl mít třeba strach. Filip měl tedy více jasno o svém konkrétním poslání. Chce to čas, než se člověku dostane dalšího Božího zavolání. Než člověk porozumí, co má činit, kam se má v životě vydat.

Ten Etiopan si četl. A pravděpodobně ze svitku, nahlas, starozákonní knihu proroka Izajáše. Knihu, která jak v židovstvu, tak i v křesťanstvu je často čtená a která obsahuje mnoho známých a silných pasáží. Třeba tu, co jsme slyšeli v prvním čtení, kde zní ono Boží: „Neboj se!“ Které třeba proslavil římský biskup Karol Wojtyla, nebo-li Jan Pavel II., při svém uvedení do úřadu na konci sedmdesátých let 20. století, když tato slova také směroval k lidem do politicky nesvobodného východního bloku. Etiopan čte místo z proroka Izajáše, které se v církvi čte nejčastěji o Velikonocích, zvláště o velký pátek. I my jsme ho letos četli. Je to ono zvláštní místo o trpícím a poníženém služebníku jehož utrpení přišlo zástupně k dobru druhým.

Zde ještě jedna odbočka: proč se zde vypráví, že ten dvořan četl právě proroka Izajáše? V originále se v tom příběhu píše, že onen Etiopan, byl eunuch. Kleštěnec, kastrát. (Co to znamená snad nemusím výslovně vysvětlovat.) V bibli toto slovo může označovat dvojí: nejen muže se specifickým handicapem, ale i královského úředníka. Jako eunuchové se v Izraeli označovali i cizinci. A právě v knize proroka Izajáše se jak eunuchům, kteří jinak nemohli být kvůli svému handicapu počítáni mezi Boží lid (srov. Iz 56,3n.), tak i cizincům, neizraelcům zaslibuje účast na spáse. Ať byl ten Etiopan skutečně vykastrovaný, nebo nikoliv, byl z hlediska židovského zákona cizinec, byť bohabojný. A tak – podle určitého výkladu zákona – vyloučený ze spásy.

A Filip se Etiopana ptá: „Rozumíš tomu, co čteš?“ A najednou má zde ten Etiopan přítele, společníka, učitele. Ten mu pomáhá v hlubším porozumění textu. V církvi je to tradičně jeden z hlavních úkolů faráře. V evangelické církvi však ne jen jeho. Každý se každému – alespoň ideálně – může stát takovýmto učitelem. Tím, kdo druhému pomůže v hlubším porozumění Bohu. A tak sobě samému. Může to být při rozhovoru nad Písmem. Ale ne jen výlučně nad biblí. Ostatně: Filip sám, jak jsem již řekl v nadsázce, není „farářem“, tedy apoštolem, tím, kdo byl v prvotní církvi předně určen k výkladu Písma, ale „jen“ diakonem. Odbočka: v naší kultuře jsou tu tradičně ještě další profese, které mají uvádět do prohloubeného porozumění textům. To je v českém školství tradičně úkol učitelů češtiny. Mají prohlubovat čtenářskou gramotnost. Jak se to daří, jak češtinářů, tak farářům a duchovním, je věc jiná.

A dvořan odpovídá: čtenému nerozumí. Uznat, že něčemu nerozumím v duchovních věcech nemusí být – zvláště pro nás faráře – někdy snadné. A nejen v duchovních věcech. Prostě když člověk něčemu nerozumí do hloubky. Natož když je člověk odhalen, že ač expert, svému oboru nedostává. A také přijmout, že někdy potřebuji pomoc z vnějšku, to bývá také někdy obtížné. Že potřebuji, někoho, kdo má větší vhled. Nadhled. Kdo vidí, čeho a kde se mi nedostává. V oblasti duchovní, duševní, mravní, nebo třeba zcela všední a praktické.

Etiopan konkrétně nerozumí, o kom je v daném biblickém místě o trpícím služebníkovi řeč. A Filip to místo, jako později církevní tradice až do dnešních dob vztahuje na Ježíše Krista.

II.

Jak ten rozhovor v rámci té nečekané biblické hodiny probíhal, nevíme. Dle všeho však ten dvořan pochopil, že Písmo k Ježíši Kristu odkazuje. Že v Ježíšovi se Bůh ukázal nově nejen židovskému národu, ale celému světu. Dvořan musel z toho rozhovoru nějak zaslechnout Boží hlas. Písmo mu ukázalo novou tvář. Bůh, kterého předtím přijel uctít do Jeruzaléma, mu ukázal svou novou tvář.

Etiopan byl zázračně rychle obrácen. Přiveden k víře v Krista. Neměl žádné vidění. Ani nebyl těžce nemocen a nebyl zázračně uzdraven. Ani se nic nevypráví o jeho provinění, nebyly mu mocně odpuštěny hříchy. Ani zde nehraje roli jeho bohatství, k němuž bývá bible kritická. Totiž to že byl z vyšších vrstev, ministr financí etiopské královny, tedy člověk zvyklý na moc, bohatství, luxus. O tom není ani zmínka.

Čeho se mu nedostávalo? Jeho jediný skutečný nedostatek se zdá být, že do hloubky nerozumí písmu. Něčemu možná již předtím rozuměl, ale ještě neprožil tu novinu, že Bůh Izraele se člověku ukázal v ponížení Ježíše z Nazaretu, že s ním nevratně propojil svůj život. Neznal Krista. Toho poznal. A vyvodil z toho ten důsledek, že se nechal okamžitě pokřtít. A jak se jejich cesty rychle setkaly, tak se náhle rychle rozešly.

Jsou příklady z dějin církve, že právě intenzivním studiem bible lidé dospěli k vyznání Krista. Nebo, že radikálně prohloubili své chápání Boha. Třeba svatý Augustin. Nebo Martin Luther. Náš příběh ukazuje, že nikdy na to vstupování do Božích tajemství a cest člověk není sám. Jsou tu ti, kdo ty boží cesty zaznamenali a ti, kdo je vykládají. A je tu také Duch Boží.

Cesty každého z nás k Bohu a s Bohem jsou ovšem různé. Někdy jdeme po cestách opuštěni a zažijeme nečekané společenství, nečekanou pomoc. Někdy jsme sami vysíláni na opuštěné cesty, za opuštěnými, abychom jim pomohli. Právě i slovem, a nemusí to být hned výklad Písma. A nemusí po tom hned následovat křest. Co je však přítomno je radost, tak jako ji ten dvořan měl, když šel dál svou cestou. Radost a jistota, že to, co se děje, je nějak vedeno, neseno, podporováno Božím Duchem, který nejlépe zná mé jméno a situaci jednoho každého člověka. Ten každého vede na dobré cestě, byť se může někdy zdát opuštěná. Amen.