L 6, 36 – 38. 41–42
Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou mìrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ ( …) Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku‘, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“
I.
Slyšeli jsme několik známých Ježíšových výzev z toho oddílu kterému se tradičně říká Kázání na hoře či Kázání na rovině. Kázání na hoře: to je jeden ze základních zdrojů křesťanské etiky. Dozvídáme se odsud, co jsou ty pravé křesťanské hodnoty, o nichž se dnes nejen v církvích, ale i v politice, tolik hovoří.
Tím hlavním, k čemu Ježíš vyzývá je milosrdenství. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ Milosrdenství je v bibli především Boží vlastnost. Bůh miluje člověka se zvláštním zřetelem k jeho nouzi a potřebnosti. Nebo i takto: miluje člověka i navzdory nouzi, do které se vlastní vinou dostává. Na této boží vlastnosti má člověk podíl. Bůh mu ji dává a člověk ji rozvíjí. Má ji rozvíjet jako svoji ctnost.
Diakonie naší církve rok 2018 vyhlásila rokem milosrdenství. Trochu to zjednoduším, když řeknu, že hlavní náplň toho, čemu říkáme diakonie, jsou především skutky tělesného milosrdenství (jak tomu říkají římští katolíci): sytit hladové, dávat pít žíznícím, oblékat nahé, ujímat se lidí bez domova, navštěvovat nemocné a vězněné.
V tom našem textu však jde především o skutky milosrdenství duchovního.
II.
Slyšíme v tomto textu ono známé: „Nesuďte, a nebudete souzeni!“ Co to znamená, to „nesuďte“? Soud, to může znamenat jednak „úsudek“. Operace našeho myšlení. Souzení jakožto přemýšlení. V tomto smyslu člověk ovšem nemůže „nesoudit“. Nejde to jinak, než aby si dělal ve své mysli, ve svém rozumu úsudky. Snad jen v nějaké hluboké meditaci, jak se o ní pokouší duchovní praxe východních náboženství takové souzení na chvíli umlká. Takže se jistě nemyslí: nesuďte, nemyslete. Myšlení se leckdy přeceňuje, ale bez něho bychom se neobešli. Pokud již bychom již ta Ježíšova slova o nesouzení vztáhli na lidské myšlení, asi by to znamenalo: neusuzujte nepravdivě. Myslete pravdivě. S pokorou. Objevujte své předsudky, svá skrytá přesvědčení, poměřujte je skutečností. A když se ukážou tyto soudy jako klamné, opusťte je.
Napadne nás, že se zde spíše hovoří především o souzení v etickém a možná i právním smyslu. Kdy člověk rozhoduje, zda je někdo vinen, či nikoliv. Tato Ježíšova slova nemají vést k tomu, že bychom my lidé se měli vzdát právního řádu a jeho institucí. Směřují k tomu, aby člověk, když už soudil, soudil spravedlivě. Aby nečinil křivá obvinění. Nezneužíval zákona. Aby nebylo možné něco takového jako třeba vykonstruované soudní procesy v době komunismu. Ale i třeba na soudní proces Ježíšův.
Ono „Nesuďte“ také může znamenat: nesuďte nemilosrdně. Když člověk rozpoznává vinu u druhého a ještě to vyhlašuje, tak to samozřejmě může mít pravdivý základ. Ten, koho takto soudím, se skutečně provinil. Jde o to, že člověk – zvlášť v etické oblasti – často oprávněné rozpoznání a vyhlašovaná viny druhých činí ne-milosrdně, bez lásky. Což také znamená: my lidé máme často tendenci nebrat v úvahu to, že by se provinění, přešlapy druhých také mohly nějak týkat i mně, mého přešlapování.
Proto je tak snadné v tomto ohledu soudit třeba lidi „vysoce“ postavené. Nejčastěji v politice. Proto se tito lidé stávají snadným terčem odsudků. Člověk snadno propadne iluzi, že viny vysoce postavených nemůžou být i vlastní možností.
Takovéto mezilidské souzení potom snadno může se dostat do začarovaného kruhu. Kritika, často oprávněná, poukazuje na něco nespravedlivého, rozporného, zlého. Ovšem bez sebereflexe, bez sebekritiky. Bez vědomí milosti, bez vědomí Božího milosrdenství. Proto je taková kritika nemilosrdná a nepomáhá. A kritizovaní, byť dle všeho kritiky hodní, kritiku bagatelizují či odrážejí slovy: Víš co, podívej se na sebe! Sám máš máslo na hlavě. Ty mi nemáš, ty mi nebudeš co povídat. „Nejprve si zameťte před svým prahem, a potom kritizujte.“ Cílem takovéto komunikace není dospět k nějakému posunu, ale naopak tomuto posunu zabránit. Aby se nic neřešilo.
III.
Ta Ježíšova slova o nesouzení, resp. milosrdném souzení nesměřují k tomu, aby se i bratři a sestry v církvi nekritizovali vůbec. Ostatně jedním ze skutků duchovního milosrdenství je kromě poučování neznalých či radění pochybujícím i napomínání hříšníků.
Ta slova vedou ke správnému rozlišování. V této konkrétní situaci a u tohoto konkrétního člověka: skutečně se jedná o hřích, vinu, pochybení, či nikoliv? A pokud už ano: jaký je kontext? Jaké jsou polehčující okolnosti? Ostatně takovéto rozlišování je zásadní pro každou řádnou soudní praxi právního státu. Ta slova o nesouzení také vedou k uvědomění, že byť se druhý provinil sebehůř, stále má ten člověk lidskou důstojnost.
Ale hlavně ta slova vedou k tomu, druhým měřit mírou Božího milosrdenství. Vedou k uvědomění, že i mně samému bylo mnohé od Boha dáno, a mnohé mi bylo a je od Boha odpuštěno. To také znamená: že vždy ve svém soudu musím dát prostor pro ten Boží soud, který má vždy hlavní, poslední slovo. Jde o to ten boží soud nepředjímat.
Pokud kritika, pokud posuzování druhého, které se projeví v tom, čemu se říká napomínání, tak nikdy bez vlastního posouzení, bez vlastního od-souzení. Ježíšova slova o třísce a trámu vedou ještě názorněji k tomu, dívat se nejdříve do vlastního nitra, třeba i do vlastního pod-vědomí, do svého nevědomí. Do své paměti.
Tak člověk v konkrétní situaci může jistit, když posuzuje druhého, že v mnohém posuzuje sám sebe. Že to co, třeba oprávněně kritizuje na druhém, se týká i jeho. Že vznáší soud nad sebou. A tohle vědomí potom osvobozuje činit pravdivé a milosrdné soudy nad druhými, úsudky o nich.
Ježíšova slova a jeho Duch nás vede k tomu, činit soudy milosrdné, které vycházejí z vědomí milosti. Z uznání toho, že před Bohem nikdy nezůstávám bez viny. A z uznání toho, že Bůh mi tuto vinu odpustil, že on mi ten největší trám z mého srdce již vyjmul, a nabízí nám, že náš život promění – za naší spolupráce – v nové možnosti.
Ve světě a světle těchto nových možností se ten trám a ty naše třísky ani nevytěsňují, ani nezapomínají. Ale také neberou jako naše poslední danost. A hlavně ve světle Božího milosrdenství nemůžeme brát ani třísky v očích našich bližních, ať přátel, či nepřátel, jako jejich poslední danost. Ve světle vrchovatého Božího milosrdenství je vždy dost místa hledat možnosti, jak milosrdně vyjímat třísky z očí svých, svých bratří a sester, ale i celé společnosti. K tomu nám pomáhá a bude pomáhat Boží milosrdenství. Amen.