Mk 1, 2–4 (1. čtení: Iz 40, 1–11)
Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“
I.
V předminulém kázání jsem zmínil, že advent a Vánoce nám připomínají Boží návštěvu v Ježíši Kristu. Advent dává do popředí čekání – na Krista tehdy, ale také v našem životě tady a teď. Ale také jeho příchod v budoucnosti. Jak té naší osobní, tak té, která se týká celého světa. A Vánoce – v jejich popředí je zase zvěst, že toho očekávání Boží návštěvy se splnilo a splní. Ale také to, jak v mnohém ohledu bylo lidské očekávání korigováno, napraveno. Možná leckdy zklamáno.
Řekl jsem, že my této Boží návštěvě vlastně nemáme moc co nabídnout. Později mě napadlo, že tato Boží návštěva nám, jinak než jak to chodí mezi námi lidmi, dokonce sama uklidí. A my se možná třeba stydíme, je nám to nepříjemné, že u nás uklidí, ale nakonec jsme za to vděčni. Je to nakonec takové blahodárné provětrání. Díky němuž vidíme, kde je co třeba uklidit, kde je potřeba pravidelně uklízet, protože se tam obzvlášť práší.
Při třetí adventní neděli stojí v centru biblická postava Jana Křtitele. Tomu připadl v dějinách jedinečný úkol: být Ježíšovým předvojem, být Ježíšovým poslem, ohlašovatelem jeho příchodu. Kdybychom to spojili s obrazem návštěvy: tím, kdo tuto návštěvu ohlašuje, kdo vám předá její vizitku a vyřídí požadavky, jaké máte splňovat, aby se u vás návštěvě líbilo. A kvůli tomu se také u vás doma pěkně rozhlédne. A vidí, jak to u nás vypadá! Jan by byl však taková před-návštěva, která by nám za ten náš nepořádek pěkně vynadala. „Tak pozor, radím vám, tohle si ukliďte, jinak – podle toho, jak si představuji toho, kdo k vám přijde, bude průšvih. Jinak se vám ta Boží návštěva opravdu líbit nebude!“
II.
Jde o to si před Boží návštěvou uklidit. Takže přeci jen: člověk pro Boží navštěvování něco učinit musí. „Připravuje cestu Páně,“ volá Jan Křtitel. A ta příprava, se kterou se obracel k lidu, znamenala především: čiňte pokání, změňte smýšlení, změňte směr svého života. „Pusťte do ho svých srdcí a zažijete opravdovou revoluci.“1 Čiňte tedy to, co podle první z Lutherových 95 tezí má prostupovat celý život křesťana, co nemá být záležitostí jen zpovědi, resp. určitého církevního rituálu.
Čiňte pokání, obraťte se: v tomto volání se Jan zařadil do dlouhé tradice izraelských proroků, kteří přicházeli ke svému lidu právě s tímto. Janova zvěst pro mnohé nebyla příliš útěšná. Proroci v Izraeli ostatně často neutěšovali. To, co zdůrazňovali, co i lidé slyšeli, před čím si zakrývali uši: bylo volání ke změně smýšlení, k důkladné sebereflexi. Jak to formuluje program 12 kroků anonymních alkoholiků: k důkladné morální inventuře.
Obraťte se, změňte se, neboť Boží soud je blízko, a kdo z toho nevyvodí důsledky, s tím to na Božím soudu špatně dopadne. Tento Boží tribunál dle Jana postihne brzy celý Izrael kvůli jeho hříchům. Jde o to změnit smýšlení, jet jiným směrem, a jako symbol tohoto aktu je třeba se nechat symbolicky obmýt vodou, nechat se ponořit, pokřtít.
Co se děje, když člověk činí pokání? Co je to, k čemu byl tradičně adventní čas obzvlášť vyhrazen? Všechna naše vyznání, k nimž se naše církev hlásí, se shodují: pokání je předně dar Boží. Už to, že v našem životě měníme směr, že uklízíme, je dar Boží. Že – aniž bychom to tušili – Bůh u nás již dávno začal uklízet. Pokání bylo vždy spojeno s poznáním hříchu. S poznáním našeho odcizení od Boha, našeho odcizení od nepodmíněné hlubiny našeho života. Je to poznání také našeho odcizení od druhých lidí. Je také spojeno s lítostí, s leckdy nepříjemným, bolestným, ostrým vědomím, co je v mém životě špatně. A to vyžaduje někdy důkladnou analýzu, důkladnou inventuru. Třeba čas, kdy si člověk sedne a začne si psát deník. Nebo si s někým důkladně pohovoří.
Pokání je také spojeno s vůlí, s touhou, aby se život již navždy vydal jiným směrem. S touhou dělat to jinak, v souladu s boží vůlí. A to je právě součást pokání: nejen vědomí, co je špatně, co se mi nepodařilo. Ale také vědomí, někdy jen matné, kam jít, kam se vydat. Je to zážitek nového bytí, nové skutečnosti, té Boží skutečnosti. Člověk si v pokání může nejednou zoufat, když si uvědomí, že s ostatními lidmi a se světem vůbec zachází jenom jako s prostředky vlastního uspokojení, a nenachází, jak se z toho dostat. Ve víře si však nezoufá napořád, protože zároveň tu je – dříve nebo později – uvědomění, že tu je někdo, kdo mě od mého odcizení odděluje. Komu své viny, své špatné nasměrování, mohu odevzdat, hodit je na něj. S vírou, že on mě již toho všeho zbavil a „hodil“ po mě zpět svou spravedlnost (jak zdůrazňoval rád Luther).
Proto je pokání tak důležité – člověk poznává své temnoty a své otázky, aby zatoužil po světle a po odpovědi. A právě už to, že něco člověk pojmenuje jako temnotu, především v temnotu v sobě – to znamená, že ho to světlo již dávno zastihlo.
III.
Jan Křtitel přišel s voláním k pokání. Možná bylo jeho volání pro mnohé příliš málo útěšné. Možná ho mnozí brali jako strašení. Ale byl to prorok. A proroci jen nehrozí. Proroci také přeci jen utěšují, nabízí spásnou vizi skutečnosti. „Za mnou přichází někdo silnější než já a ten vás bude křtít Duchem svatým“ zvěstoval Jan. Jan tušil, že jeho slovo není poslední. Třeba i on si musel později uvědomovat, že sám viděl stav člověka a Boží reakci na člověčí bídu v příliš temných barvách. I on, jako člověk, jako jeden z nás, si musel možná připustit, že to bude všechno ještě hodně jinak. Že ten Boží soud, Boží příchod, Boží návštěva, na kterou se máme připravovat v pokání bude probíhat ještě zvláštněji. Tišeji. Pokorněji. A také to jinak bylo. Bůh si tu cestu k nám sám připravil. Kristus nám na té naší poušti uklidil jako první. Na tom stavme naše čekání na Boží navštěvování. Amen.
1FLEK, Alexandr. Parabible. Tisková zpráva o našem prezidentovi Ježíši z Nošovic. Praha, 2018, s. 39.