Marek 16,1-8 (1. čtení: 1 Korintským 15,1–11)
I.
Šly zrána ke hrobu. Chůze ke hrobu, na hřbitov, na pietní místo. Tak něco hluboce, elementárně lidského. A nesamozřejmého, v něčem nepříjemného a zároveň uklidňujícího.
Marie, a ještě jedna Marie a Salome. Jdou ke hrobu s určitým očekáváním. Chtějí se postarat o mrtvé tělo svého Mistra. Oživit vzpomínku. Víc už pro něj udělat nemohou. Ale postarat se o památku mrtvého člověka, mít nějaké pietní místo, kam se budou vracet, to mohou.
Co my víme, třeba už si ty ženy říkaly, Ježíše už nic nebolí, už spí, už je u Boha. Ale asi je teď zaměstnávají především věci praktické. Mají problém – problém “logistický”, se kterým samy nic nezmůžou. Odvalit těžký kámen od hrobu. V pátek jenom na přivalení byli třeba aspoň 3 muži… No, ale, nějak to půjde. Copak nás Ježíš neučil doufat? Mohly si vzpomenout, že máme věřit, že těžké věci v životě najdou vždy řešení. Tak nás přeci Bůh stvořil, abychom si vždycky nějak poradili. Jen s tou jednou věcí, tou poslední, se smrtí, si poradit neumíme. Tak aspoň třeba s tím kamenem před hrobem nějak pohnou. A s dalšími kameny, které jim asi život přinese také.
Celé evangelium stojí na mužích. Ježíšův kruh nejbližších je sestaven z mužů, většina uzdravených jsou muži, ostatně jsou to muži, kteří nakonec rozhodnou o Ježíšově životě a smrti. Ale v té klíčové fázi evangelia přebírají štafetu právě ženy. Jako by chtěl evangelista ještě více zdůraznit, že ony nebudou mít tolik sil, aby pohly kamenem. Jako by chtěl zdůraznit, že právě od těch, které neměly tak silné společenské postavení, tak právě od nich vyjde zpráva o vzkříšení do světa!
No jo, ale je tu ten kámen… Jejich úmysl nabalzamovat… Zatím nic víc…
Vrátíme-li se k tomu očekávání z Květné neděle, z té radostné chvíle, kdy Ježíš vjel do Jeruzaléma, co mohly čekat po Velkém pátku?
Mohly toho čekat dost, vždyť Ježíš řekl, že bude vzkříšen, že hrob ho neudrží. Ale ruku na srdce lze něčemu takovému věřit, když se všechno zdá beznadějné, když se vše sype a hroutí? Není představa vzkříšení jen falešná útěcha? Když tolik našich očekávání již selhalo? Takže pomazat všemi mastmi, vyzdobit hrob, vzpomínat a dál nic raději nečekat…
A tak právě tehdy, když už nic nečekáme, když už jsme se smířili s osudem, jen s tím představitelným, něco se stane… Něco se pohne. Ledy puknou, kameny se pohnou…
Velikonoční div před nás lidi víry staví zvláštní memento. Není to memento mori, ale „memento vitae aeternae”. Vzpomeň na život věčný. Na vzkříšení. Na něco, co není součástí běžného světa, co se z něj nedá odvodit, ale co je výjimkou. Radikální změnou.
Před několika lety pražští Salesiáni vyvěsili na svůj kostel banner „konečná stanice se mění na stanici přestupní”. To je velikonoční zpráva. Ženy čeká přestup, přestup v jejich myšlení, přestup v celé životní orientaci. Jdou pomazat tělo, ale tělo nenaleznou. Vstoupí do hrobu, ale v hrobu najdou život. Jaký kontrast! Najdou mládence, který zděšeným ženám říká, “Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'“ A tohle slovo změní jejich cestu. Už nepůjdou zpátky domů v beznaději, jen ve vzpomínkách, ale v jakési zmatenosti úžasu a zděšení peláší domů. A tam nejsou schopny o tom podat mužům zprávu. Přesto se nakonec ta zpráva – evangelium – prosadí a vyžene ženy i učedníky do Galileje, aby tam vzkříšeného spatřili.
To je příběh, který o Velikonocích každý rok slyšíme, během roku se k němu odkazujeme a více či méně věříme, že se to tak nějak stalo i historicky, že v tom hrobě skutečně někdo seděl, že se ty ženy skutečně vyděsily, a že se pak vydaly s učedníky do Galileje…
Co my s tím? Umí nás to zejména nás „starší ve víře” ještě zvednout ze židle a nechat nás to přesměrovat v našich úmyslech, v naší životní orientaci? Ženy nejspíše drahocenné masti zahodily, vždyť zde v tomto případě ztratily naprosto význam. V bázni a úžasu ústa daly na petlice a při tom ony teď měly mluvit a vykřičet zprávu do světa.
Jenže mluvte, když se to, co jste právě viděli, nedá popsat slovy! To je další evangelijní fór, aprílové počasí. Nevíte, co se bude dít, jestli bude sněžit, nebo pršet, svítit sluníčko, nebo padat kroupy. Prostě vzkříšení si ty Marie a Salome nedokázaly nějak vyložit. Kdo by to taky dokázal? Kdo z nás by dokázal popsat tu chvíli vzkříšení? Co to je? Jak to je? Vždyť ani na počátku víry často nejsou jasná slova, ale úžas, ohromení. Třeba výkřik, citoslovce. Silný pocit. Silné setkání s někým. Slovo, které zasáhlo až do morku kostí. A nebo také péče a doprovázení druhých lidí. Až po čase jsme o tom začali mluvit. A začali zjišťovat, co se to s námi stalo. Co to znamená víra.
K někomu Bůh vtrhne jako velká voda, k někomu zas tiše a jemně promlouvá, až ho přesvědčí. Víra se rodí různě. Z tradice, z šoku, z poznání… Z laskavého slova, z přijetí a pomoci, nebo dokonce z nesouhlasu.
Marie, Marie a Salome uvěřily takhle, vzkříšení je nakonec rozmluvilo jazykem víry. A nakonec rozmluvilo i učedníky, nejprve dva a nakonec zbylých 9.
A tahle zvěst rozmluvila, roz-věřila i nás, vždyť proto jsme dnes tady. Jaká naše očekávání tahle zvěst ještě promění, přesměruje, vzkřísí? Kam nás ještě tato zvěst ještě povede? Nechme se Bohem překvapit!